Server České hory


Petr Mikšíček
Sudetská pouť, aneb Waldgang


Obálka knihy
Petr Mikšíček


Kniha je příběhem poutníka, který se vydává na cestu kolem Čech, aby nalezl sám sebe. Pěšky postupně obejde Jizerské hory, Krušné hory, Český les, Šumavu a Novohradské hory. Za 60 dní ujde 1000 km. Sudetská krajina v něm však probouzí hluboký zájem o dějiny, příběhy a nálady míst, kterými prochází. Traumata česko-německého rozchodu v pohraničí autor líčí na základě vyprávění samotné krajiny, která mu odkrývá svoji paměť, a doplňuje je o fakta z různých časových období. Čtenář tak postupně poznává všechny aspekty života v Sudetech. Svým smiřujícím přístupem se autor snaží najít zapomenutou harmonii a souznění všech bývalých i současných obyvatel a krajiny. Petr Mikšíček je autorem úspěšného projektu a výstavy Zmizelé Sudety.

Tato kniha je k dispozici v knihkupectvích nebo si ji můžete objednat na dobírku na emailu: petrmiksicek@seznam.cz


Ukázka z knihy

Zakletá krajina
    Do Českého lesa jsem vstoupil u Tachova (Tachau). Severní část tohoto pohoří je mnohem opuštěnější a zanedbanější, než jeho jižní partie. Zatímco horní Český les vypadá jako spící země z pohádky o Šípkové Růžence, tak jeho dolní partie jsou kultivovanou zemí Chodů, malebných vesniček a překrásného města Domažlice. Je zde vidět kontrast osudů bývalé německy mluvící země a českého národnostního výběžku. Blízko od sebe se nacházejí zcela odlišná „království“.
     Ještě než jsem stačil vyrazit do terénu, začalo pořádně pršet. Protože jsem byl vyhřátý z vlaku a ven se mi nechtělo, zalezl jsem do místní nádražní hospody. Panovala zde jednoznačně hustá atmosféra, mlha, co se dá krájet, jejíž hladina plavala asi půl metru nad hlavami mužů sedících u stolu. Byl nízký tlak. Nadechl jsem se a ponořil hlavu pod hladinu kouře, abych se rozhlédl, kde je volno. Stolů tu moc nebylo, a tak jsem si přisedl ke dvěma pánům, kteří zrovna zpevňovali ochranou vrstvu kouře nad hlavami bezfiltrovými cigaretami. Asi to bylo jejich hobby, protože když se náhodou otevřely dveře do restaurace na obou stranách místnosti a průvan vyfoukal dým ven a na chvíli ji vyčistil (takže jsem si přečetl, že zde nevaří a pivo že mají Chodovar), oba pánové se ihned chopili svých nástrojů a začali znovu, jako pracovití pavoučci při pravidelných obnovách svých sítí, vytvářet ochrannou vrstvu. Než se zase hladina uzavřela, objednal jsem si pivo a kávu. Vytáhl jsem mapu a vymýšlel, kudy půjdu. Je to činnost, která mě při dešti baví nejvíce. Vyrazit jsem chtěl směrem na Žebráky (Petlarn). Nevedla tam ale žádná turistická značka, a tak to vypadalo, že budu muset jít dlouhé kilometry mokrou, studenou a hlavně tvrdou silnicí. Zpěvník si vyndat nemohu, to by mi zmoknul.
     V tu chvíli se ke mně naklonil jeden z těch chlapů a řekl, abych vyrazil na Bažantov (Wosant). Zeptal jsem se proč, a on řekl, že takové místo jsem ještě neviděl. Odvětil jsem mu, že jsem toho v pohraničí viděl už dost a že jdu již nepřetržitě 25 dní. On se usmál a řekl, že ta krajina tam je zakletá. To mě tedy překvapilo. Žádný opilý hlupák, slintající nad mapou, ale vnímavý člověk, který dokáže krajině přisuzovat takové přívlastky. Zakletá krajina? To znělo docela výstižně. Zeptal jsem se, co se tam stalo. Řekl mi, že to je místo, kde nikdo nechce žít, a podle toho to také vypadá. Zůstala tam torza domů, poutního kostela a vesnic, které působí mrazivě i v létě. Je to už ale mnohem méně viditelné než dříve, v šedesátých letech. To se na stráních všude zdvíhaly kamenné podezdívky domů a k nebi se tyčily komíny. Bylo to jako válející se kostry domů. Úplně mnou projela vlna chladu a otřásl jsem se. Nabídl mi cigaretu a já ji přijal. Potom mi řekl, že jeho tátu vyhnali Němci v třicátém osmém a nechal právě u Bažantova statek a polnosti. Celou válku prožil s rodinou v Plzni. Ovzduší před odsunem zde bylo natolik husté, že se zpět do Bažantova nenastěhoval a čekal, až Němci odejdou. Když se tak stalo, s celou rodinou se vrátili. Nikdo je ale nenásledoval, a tak tam bydleli deset let sami. On sám vyrůstal mezi trouchnivějícími domy, cizími panenkami a dobrodružnými výpravami do tajemných domů. Život tam byl ale hrozně smutný, protože jeho otec měl za úkol kontrolovat stavby, které bylo třeba strhnout. Boural proto domy a organizoval prodej zbylého vybavení. Stal se tak hrobníkem vlastní obce. Po deseti letech toho měl dost a odstěhoval se do Tachova.
     Otec již zemřel a on do Bažantova a okolí nerad jezdí. Byl rád, že Němci byli odsunuti, protože je lepší mít v zemi ticho a mrtvo, než aby zde žili zrádci a nevypočitatelné obyvatelstvo, které naslouchá cizímu rozhlasu a plánuje osobní a národní vraždu, zatímco se tváří zcela bezelstně a mírumilovně. Něco jako dnešní teroristé…
     Cigareta dávno dohasla opřena o dno porcelánového popelníku, moje sevřené dlaně skoro umačkaly ukazováček, který si často a nevím vlastně proč mačkám. Příběh se mi zaryl snad nejvíce do plic, protože se spojoval s hutným kouřovým dýmem, takže jsem měl pocit, že polykám a dýchám tento smutek, hrůzu a nenávist. Viditelné zločiny a zmar se vznášely pouhých třicet centimetrů nad námi.
     Řekl jsem mu, že to je smutný příběh a že se tam půjdu podívat. Dal jsem si ještě jedno pivo a přemýšlel jsem, jestli to opravdu bylo tak zlé, nebo jsem pouze narazil na člověka s výjimečným příběhem. Podléhal jsem tendenci mu uvěřit a brát to jako pravdu. Bylo to tak přesvědčivé. Ale tak smutné!
     Dostal jsem se přesně do situace, kdy jsem si musel utvořit vlastní názor, abych nepřebíhal stále ze strany na stranu a všem nepřikyvoval. Od začátku své cesty jsem chtěl najít svoji koncepci a přístup k životu. Svoje pevné postoje. Teď jsem si to mohl zkusit. Uvěřit Čechovi, že sudetští Němci byli všichni podlí, nebo uvěřit sudetskému Němci, že Češi byli brutální barbaři, kteří jim ukradli všechno, co mohli a ještě je vyhnali. Nebo nad tím mávnout rukou, že je to všechno trochu složitější. Co těď? Existuje jiný pohled na věc? Lze respektovat „šédé tóny lidské morálky – tak jak to krásně ukazuje film Musíme si pomáhat - a zároveň mít srozumitelný názor? Znamená to neodsuzovat dopředu, žít s pokorou, vírou a důvěrou. Potom lze hojit rány a spojovat Kapulety a Monteky.
     S čím do tohoto neúprosného dialektického zápasu vstupuji já? Snad tedy se syntézou. Uvidíme. Vstal jsem a vydal jsem se na cestu. Bylo po dešti, ale byla zima a všude se válela mlha. Kouř mi stále seděl v puse a nepomohla ani žvýkačka, ani kus salámu.
     Začal jsem se pohlížet na okolní krajinu jako na území, které jsme si vybojovali. Ran po tom zápasu je zde hodně. Vidíte je všude v pohraničí.
     Začal jsem o problematice viny a neviny přemýšlet tedy po svém. Je možné znovu tuto krajinu oživit? Spojit bývalé a současné obyvatele starostí a péčí o tyto opuštěná místa? Co jiného by je mohlo smířit než zdejší krajina? Němci vědí co a jak zde bylo a Češi zase mají vlastnická práva a mohou pracovat. Češi mohou vyzvídat a Němci povídat, interpretovat a dávat smysl věcem, stavbám a památkám zarostlým v kopřivách. Už kvůli krajině, které schází lidská schopnost pojmenovávat, oživovat a milovat stojí za to, pokusit se o spojení bývalých nepřátel. Nebo je alespoň tak i dnes nenazývat. V ruinách a křoviskách se skrývá potenciální mezinárodní spolupráce, která by v Evropě byla velmi vítaná a uznávaná. Taková obnova nebude ale vůbec lehká. To už jsem viděl a také věděl. A okolí Tachova mi to jenom potvrdilo.


Konec samoty
    Došel jsem až k bývalé obci Pořejov (Purschau) a na kopci za ní zahlédl ruinu kostela. Okamžitě jsem změnil směr cesty a vydal se k němu. Bylo to opravdu neskutečné. Torzo kostela ke kterému vedla zbrusu nová turistická značka a ukazatel – poutní kostel Sv. Anny. Na zdí kostela byla ale ohromná cedule „Nebezpečí zřícení!“
     Bylo toho tady moc! Jako pohádka o Šípkové růžence. Celé to tu spalo a čekalo, až zdejší krajinu někdo probudí. Kostel ale zatím padal a krajina se stávala čím dál více neprobuditelnou, paměť se vytrácela, vyhasínala. Za chvíli nebude na co navazovat. Tohle přeci jsou Čechy, žádná Hirošima. Došel jsem až do Bažantova, kde jsem se muset proplétat džunglí náletu. Z tohoto nepřátelského porostu se pnul do výše nový kříž s německým nápisem: „Pozdraveni buďte rodáci bažantovští!“ Jak cynické. Ale jak povzbudivé. Prošel jsem kolem kříže a k mému překvapení jsem se ocitl na břehu jakéhosi zarostlého kulatého jezírka. Bylo to opravdu jako zakleté. Sundal jsem si batoh a koukal. Vzhledem ke svým zkušenostem s artefakty kulturní krajiny v pohraničí jsem si řekl, že asi sedím na břehu návesního rybníčku, ve kterém plavaly kachny a okolo se pásly kozy. A všude kolem rybníčku stály domy. Úplně jsem je pro tu chviličku ucítil za svými zády. Jenomže dneska je toto místo vysloveně postižené, zdivočelé a eutrofizované. Jinak řečeno, je plné zbytků po lidské činnosti, a na takovém místě nemůže fungovat čistý přírodní ekosystém. Takováto místa jsou vlastně jakousi mršinou rozkládající se v zemi, na kterou se vrhli všechny rostliny z okolí a vysávají z ní energii. Oproti okolním lesům či podmáčeným loukám je právě zde ohromné množství živin. Proto se zde daří kopřivám, křovinám a dalším plevelnatým druhům. Lidská přítomnost tak v krajině ještě dlouhou dobu po jeho odchodu ovlivňuje zdejší život.
     Cítil jsem se podobně jako při návštěvě hřbitova. Probíhal zde všudypřítomný rozklad, každý živočich a rostlina požírali část vesnice a přeměňovaly ji na biomasu, humus a výpary. Jsem i já takovýmto mrchožroutem? Asi ano, nasávám místní atmosféru a plním se jí. Začalo mi být s tohoto společného rozkládání nevolno. Aby mě to tu taky nepohltilo. Radši jsem vstal a odešel. Zastavil jsem se až na čisté louce, kde nebyly žádné posthumální živiny a nikdo je nevysával. Takhle ze stráně vypadala bývalá obec Bažantov opravdu jako vřed na tváři krajiny. A takto vypadají dnes všechny zaniklé obce.
     Vždycky mě fascinovaly snímky se zaniklých měst kdesi v Peru nebo Malajsii, které pohltila džungle. Jejich objevitelé se museli nejprve prosekat mačetami do hustého porostu a zde nalezli dávné město. Něco podobného máme i v Čechách. A to dokonce blízko Prahy.
     Tady jsem si uvědomil naplno, že Sudety jsou prostorem „zaniklé civilizace“. Tento pocit získáte při setkání s jakoukoliv z mnoha zaniklých obcí. Musíte ale změnit své chápání okolí jako pozadí a vás jako figury. Musíte se stát součástí toho pozadí. Získáte potom vhled do všech struktur času, který měl vliv na tvář krajiny. Jednotlivé nánosy času se zvednou a odhalí časoprostor mezi vrstvami. Nakouknete do příběhů dávno zapomenutých časů. Musíte se naučit procházet prostorem ne jako po koberci, ale pod kobercem, nebo ještě lépe – mezi vlákny. Empaticky „krtkovat“.
     Asi jsem se té bažantovské atmosféry nadýchal až moc, protože ve mne ta energie už zůstala. Nejenže mi dodala téma, vize a rozšířené vnímání v průběhu mé další cesty přes Šumavu na jih, ale dodnes ji v sobě cítím. Jednou nasajete energii ze zaniklé obce a už se jí nezbavíte. Tato energie ožije ve vašich myšlenkách, slovech, větách a činech. Dodnes nevím, jak se od ní očistit. Prozatím se jí snažím ze sebe dostat v podobě textů, fotografií a myšlenek všechnu, vyčerpat jí ve všech formách, ale vždy se ve mne znovu objeví. Stále přitéká. Jistě ale existuje nějaký způsob , jak ji rituálně umrtvit, to ale ještě nechci. Je to celkem příjemná Čoky.
     V pohraniční krajině je obdobných pohlcovaných míst, které uvolňují omamnou energii ohromné množství. Tato stále se uvolňující energie je vlastně sudetským duchem místa – geniem loci. Je to inspirující vůně. Proto se sem stále vracím přivonět si, očuchat to tu, jestli se něco nemění, jestli se krajina již nezacelila. Proto stále ve mne vyvolává nové myšlenky, a táhne mě dál. Až bude této vůně ubývat, bude ubývat i boláků v krajině a také slov a vět.
     Je tu tolik věcí, které člověk může objevovat, rekonstruovat, překládat či fotografovat. Stačí si vybrat přivonět si a začít. Úplně jsem si zařval a tleskl do dlaní, protože jsem objevil výzkumný terén pro má studia. Dlouho mi totiž vadilo, že kulturologie nemá přirozené výzkumné prostředí, není žádný Kulturologistán a instituce sítí kulturních domů ve střediskových obcích již zanikla. Teď jsem objevil pole neorané, zanedbané, opuštěné, které čeká, než za něj někdo začne hovořit, naslouchat mu a vyprávět jeho příběhy. Někoho, kdo zachrání zbytky paměti krajiny, než zcela vyhasne, než bude pohlcena. Jasně! Rychle jsem si hodil batoh na záda a jako v tranzu jsem se vydal na další cestu. Získal jsem pocit, že najednou rozumím každému balvanu, kusu zdi, shluku křoví, přestárlým alejím u silnic, zpevněným zídkám a k jihu otočeným slunným stráním. Jako bych měl v ruce kouzelný proutek a vše, na co ukáži, ožije a začne vyprávět. Konečně jsem na cestě nebyl sám. Získal jsem němého společníka, který mi toho měl tolik co říci. Stačilo se do něj pouze vcítit. Jeho vyprávění a tok vzpomínek slyším stále. Dodnes tyto příběhy převypravuji ostatním lidem. Krajina, a sudetská zvláště, se stala mým životním tématem. V její přítomnosti se cítím potřebný a pln poslání. Vždy když vyrazím na výlet do Sudet, připadám si jako psycholog v bílém plášti, který prochází krajinou , alejí plnou pacientů, a pomáhá jim si vzpomenout. Krajina se mi svěřila se svým traumatem. Už kvůli této krajině postižené ztrátou paměti má cenu obnovovat její tradice. A rozhodně to není revanšismus. Je to humanismus, renesance.



Zpět
Home Jizerské Hory

 


  Ubytování Jizerské hory
Rozšířené vyhledávání
  Ubytovaní na mapách
Snadný výběr ubytování přímo na mapě
  Ubytování Jizerské hory
Katalog ubytování podle míst
 

eProgess TOPlist